Píše se rok 1949 a rodina Novákových zažívá doposud své nejhorší období. Jsou nuceni vystěhovat se ze svého hospodářství do zchátralého bytu, který je z části neobyvatelný. „Měli jsme dvě místnosti, ale vlastně jsme mohli obývat jen jednu. Do druhé zatékalo ze střechy a okna nedoléhala, takže pokoj nešel vytopit,“ vzpomíná Eva Warausová (89), které je v té době 17 let.  Přečtete si příběh její rodiny, jež na konci 40. let přišla o veškerý svůj majetek.

Vaši rodiče vlastnili hned několik pozemků. Například velké hospodářství v Horních Počernicích, které sahalo až do dnešního sídliště Černého Mostu. Navíc bylo v perfektním stavu, protože jste se o něj ukázkově starali. Můžete popsat, jak vypadalo?
Je důležité říci, že všichni hospodáři dbali na to, aby jejich statky byly ve výborném stavu. Je pravda, že můj tatínek do toho našeho investoval opravdu vše. Každý rok se opravovala střecha nebo se bílily chlévy. Já si pamatuji, že se třeba s maminkou hádali, protože ona chtěla nový koberec, ale tatínek řekl, že se musí investovat do hospodářství. Takže jsme měli třeba mlátičku, traktor nebo samovaz. Samozřejmostí byla zvířata. Asi 12 krav, prasata, a i několik koní. Hospodářství mělo blízko od sebe dva dvory. V jednom byla zvířata a v druhém deputátníci (zaměstnanec odměňovaný částečně výrobkem, pozn. autora) s rodinami. Celkem tam bydlely tři rodiny. Muži většinou pracovali jako kočí a ženy pomáhaly s prací kolem. Také tam byl šafář, který byl vlastně vedoucí.

Jaké jste s nimi měli vztahy?
Dobré. Pamatuji si, že jsem si jako dítě často hrála s dětmi deputátníků. Některé se mnou chodily do školy. Rodiny dostávaly týdenní výplatu a ještě nějaké naturálie jako brambory nebo obilí. Myslím, že jsme byli všichni spokojeni.

Jak vypadal typický den?
Záleželo na ročním období. Ale pokaždé tatínek vstával hrozně brzy, protože musel nakrmit dobytek. Tenkrát se většina práce dělala ručně, což bylo opravdu náročné. Tatínek na vše dozíral. Připravoval plány toho, co se na které pole vysadí. Vím, že nikdy neměl dovolenou. Čas od času si zajel do Prahy do divadla, ale jinak pořád pracoval. Ani si nevzpomínám, že by někdy onemocněl.

Měli jste tedy více pozemků?
Ano, ale bohužel nebyly pohromadě. Tatínek později koupil ještě jedno hospodářství. Tenkrát to byly zbytkové statky z první republiky. To byla výhodná koupě, protože pozemky se prodávaly asi za třetinu ceny. Takhle jsme přišli k zámečku ve Vinařicích a asi k 80 hektarům polí.

Jak jste přišli k původnímu pozemku?
Hospodářství koupil dědeček právě pro tatínka.

Vše se změnilo v roce 1945, kdy byl nálet na Satalice. Co se tenkrát stalo?
To bylo na jaře při náletu na Letňany, kdy bylo cílem letiště. Lidé si mysleli, že venku se zachrání, takže běželi do polí. Jenomže padaly takové bombičky, které se rozprskly. Tenkrát bylo strašně moc zranění. Sestru zasáhla střepina do stehna a do ramene a tatínek měl rozdrcenou levou ruku a zranění na hlavě. Museli být dlouho v nemocnici a nevypadalo to dobře. Maminka pomáhala starat se o zraněné a já musela odjet se strýcem do Kolína, kde jsem byla několik měsíců.

Co se stalo, když jste se vrátili zpátky domů?
Domov nám obsadila ruská armáda. Udělali tam skutečně hrozný zmatek.

Jaké bylo tohle společné soužití?
Dost hrozné. Neznali třeba splachovací záchod. Navíc každý důstojník měl svého sluhu. Představte si, že ten důstojník se myl tak, že poslal sluhu pro vodu do studny, kterou na sebe lil uprostřed kuchyně, ačkoliv vedle byl kohoutek s tekoucí vodou. Nebo vypili vše, co našli a flašky potom házeli za sebe a rozbíjeli je.

Jak dlouho na vašem statku byli?
Jen krátce. Jakmile jsme se vrátili zpátky, vyklidili dům a pobývali ve vile, kterou postavil můj dědeček a zhruba po třech týdnech odjeli. Pamatuji si, že jeden z nich kšeftoval se vším možným. Součástí té vily byla i prosklená zimní zahrada. Skrz ni bylo vidět, jak tam má vyrovnané látky, které zřejmě někde zabavil. Vyměňoval je třeba za kola, za hodinky… Vzpomínám si, že u nás za války byli i němečtí důstojníci, a to byl strašný rozdíl. Byli slušní a neustále se omlouvali.

V roce 1948 už byla situace neúnosná. Komunisté měli nastavené odvody tak, aby je nikdo nemohl zvládnout a jejich účelem byla likvidace zemědělské třídy. Můžete popsat co to vlastně v praxi znamenalo?
Vzali nám třeba všechny stroje. Nemohli u nás být deputátníci, takže jsme na vše byli sami. Navíc odvody byly tak obrovské, že to prostě nešlo. Pamatuji si, jak nám třeba odváděli dobytek. Nakonec vše spadlo do správy Státních statků (národní podnik, pozn. autora). Zabrali nejdříve nadační statek Karlovy Univerzity, kde si udělali hlavní budovu. Jenomže stále potřebovali více a více místa kvůli narůstající administrativě. Zajímavé je, že předtím to potřeba nebylo. Na každém statku byl jeden hospodář, který vše zvládal. Pak přišel rok 1949 a administrativa se rozrostla neuvěřitelným způsobem. Potom to bylo hrozně rychlé. Nejdříve zabrali horní patro, pak pokoj po pokoji v přízemí, až sebrali všechno a tatínek byl nucený statek prodat. Tenkrát se tomu říkalo prodej bez úhrady. To vlastně znamená, že za pozemek jsme nedostali nic. Nešlo se proti tomu bránit a my měli na vystěhování jen pár dní.

Co vaše ostatní pozemky, například zámeček ve Vinařicích?
Otec ho tenkrát přepsal na moji sestru, protože ji už bylo 18 let. Bláhově věřil, že ho zachrání, ale ten nám samozřejmě vzali také.

Bylo vám slíbeno něco, co jste nedostali?
Původně tatínek uzavřel smlouvu s obecním úřadem, že nás nechají bydlet v našem obytném stavení, ale to porušili. Nám vzali skutečně úplně všechno. I tu vilu, kterou postavil dědeček.

Co vaše hmotné věci?
Něco jsme si uložili ke známým, ale většina nábytku zůstala v domě. Nebylo ho kam dát. Vzali jsme si opravdu jen to nejnutnější a pak třeba obrazy, které jsou skladnější.

Kam vás vystěhovali?
Sestra se odstěhovala s mužem do Sokolova a my jsme byli vystěhovaní do takového zchátralého domu v ulici. Měli jsme dvě místnosti, ale vlastně jsme mohli obývat jenom jednu. Do té druhé zatékalo ze střechy a okna nedoléhala, takže pokoj nešel vytopit. V celém domě byly celkem čtyři rodiny. Měli jsme vodu na chodbě a jeden společný záchod, takže třeba s praním to bylo hrozně komplikované. Brzy jsem odjela s manželem za svojí sestrou a rodiče tam zůstali.

Co dělali, když se už nemohli věnovat hospodářství?
Tatínek, protože měl chromou levou ruku, nemohl pracovat fyzicky. Byl tedy zaměstnán v komunálních službách v Horních Počernicích jako účetní. Maminka šila tašky. Bylo to hrozné, protože neměli peníze. Tenkrát byla ještě měnová reforma, kdy bylo možné kupovat některé věci i na volném trhu. Jenomže tam byly mnohem dražší. Kvůli tomu, že jsme byli bráni jako buržoazní třída, nedostali rodiče potravinové lístky. Tatínek měl navíc malý plat a maminka také vydělávala úplné minimum.

Jak to celé zvládli?
Můj manžel pracoval v dolech, takže měl velký příjem. Lístky jsme tedy posílali našim. Není to hrozné?

Těžko si představit, co museli prožívat. Jak jste tu situaci vnímala vy?
Všechny děti kulaků (ruské označení pro střední až bohaté rolníky, pozn. autora) byly vyhozeny ze školy, včetně mojí sestry. Manžel zase nebyl připuštěn k maturitě. Navíc děti kulaků nesměly být zaměstnány v zemědělství. Já třeba chtěla na vysokou školu. Sice jsem se tam přihlásila, ale samozřejmě mě nevzali i přesto, že jsem byla dobrá žákyně a věřím, že bych studium zvládla. Já nevím, jestli si dovedete představit ten pocit a tu bezmoc, když víte, že byste něco mohla, ale je vám to znemožněno. Nakonec jsem začala pracovat jako laborantka.

Jak o této situaci mluvili rodiče?
Já si myslím, že to pro ně muselo být hrozné i přesto, že navenek to nedávali moc znát. Tatínek vždycky říkal: „Jednou se nám to vrátí.“  Bohužel se toho nedožil. Nejhorší je, že viděli, jak to naše hospodářství chátrá. Po čase to byla úplná ruina, a nakonec to muselo být srovnáno se zemí.

Státní statky se o hospodářství nestaraly?
Bylo to v dezolátním stavu. Víte, ten sedlák měl úplně jiný poměr k půdě. Státní statky byly ještě horší než JZD. Třeba v našem chlévě stály krávy v močůvce. Oni to tam snad vůbec neuklízeli. V noci, když se narodilo tele, tak se v té močůvce utopilo. To bylo neuvěřitelné.

Jak probíhal proces navrácení?
V roce 1968 nám vrátili vilu se zahradou. Úředníci byli tehdy ochotní, ale i tak to bylo komplikované. Pozemek musel přejít na majitele, což byl můj tatínek. Jenomže on ho chtěl odkázat mé dceři, takže jsme museli k notáři a uskutečnit převod. Narazili jsme ale na úředníka ze strany, který tvrdil, že mu to přijde protizákonné a musí to prověřit. Hrozně jsme se báli, že nám vilu zase vezmou. Naštěstí jsme zjistili, že smlouvu může uzavřít i jiný notář, takže přes známou jsme si ji zajistili. Bohužel ji musel potvrdit úředník, který je územně příslušný. Takže jsme čekali až si ten státní úředník vezme dovolenou, aby to za něj podepsal zástupce. Nakonec jsme razítko dostali, ale zkrátka to byla velká doba strachu.

A co v těch 90. letech, kdy jste žádali znova?
Velká část všech pozemků byla zabraná Metrostavem. Ten se jich samozřejmě nechtěl vzdát, takže nabízeli, že je odkoupí. Ale dávali třeba 3 koruny za m2, což bylo s ohledem na to, kde pozemky byly opravdu spíše záplatou než odškodněním. Měla jsem právníka, který mi s tím pomáhal. Nejhorší to tenkrát bylo na katastrálním úřadě, protože tam byly hrozné fronty a byl problém dohledat potřebné dokumenty. V roce 2019 jsem využila nabídku od odborníků, kteří bezplatně prověřili můj nárok. Přestože jsem si myslela, že vše je již uzavřeno a není možné nic řešit, zjistili, že při vypořádání došlo k chybě a ne malé. A navíc, že jde ještě tato chyba řešit. Dohodli jsme se, že se mého případu ujmou. Vzhledem k mému věku a délce procesu, který může trvat i tři roky, jsem se rozhodla nárok převést na vnučku Aničku. Ráda bych, aby se aspoň mým vnoučatům a pravnoučatům vrátily investice, které tatínek vynaložil na svém majetku a naše rodina se tak dočkala spravedlivého vyrovnání.

Jak s odstupem času vnímáte tuto majetkovou křivdu a vůbec celou tehdejší dobu?
Celá rodina byla zasažená. Nejen moji rodiče. Maminčin bratr, vystudovaný právník, dělal slévače v továrně. Tetička, která vlastnila také statek, skončila se svojí švagrovou v jedné místnosti a měla 180 korun penzi. Její první syn byl zavřený na Mírově, druhý spáchal sebevraždu a třetímu také všechno vzali. Měl co dělat, aby uživil vlastní rodinu a těžko jí mohl pomáhat. Rodinné osudy byly v té době opravdu zlé. Také si myslím, že je strašná škoda, že se už tolik nehospodaří, protože vazby byly přerušeny. Ale nejhorší je, že většina viníků nebyla před soudem a nikdo se ani neomluvil. Víte, já nechci, aby byli nějak potrestaní, ale aby se vědělo, že to udělali.