Košťálovi z Oleška se v říjnu 1952 během tří dnů ocitli na nákladním autě směrem na Moravu. Takových rodin bylo podle odhadů tři až čtyři tisíce. A přesto o nich víme méně, než bychom čekali.

Kolik rodin to bylo? Přesné číslo neznáme

Odhady se pohybují mezi třemi a čtyřmi tisíci vystěhovaných selských rodin, tedy okolo třiceti tisíc lidí. Přesné číslo ale neznáme, a je důležité to říct otevřeně: kulacké seznamy se dochovaly jen částečně.

Zásluhu na tom, že známe alespoň jména, má Miloslav Růžička. Sedlákův syn a sám politický vězeň – zatčen v prosinci 1951, odsouzen k pěti letům těžkého žaláře, vězněn na Jáchymovsku. Po návratu pracoval u vlastních rodičů jako čeledín jen za stravu, protože jeho část statku byla zkonfiskována. V roce 2008 vydal vlastním nákladem knihu Vyhnanci, která obsahuje seznam téměř dvou tisíc rodinných celků určených k vystěhování. Ústav pro studium totalitních režimů z ní cituje ve své Čítance kolektivizace.

Konec, který nebyl koncem

V létě 1953 byla akce pozastavena ústním rozkazem ministra národní bezpečnosti. Přesidlování už rozhodnutých případů však pokračovalo do podzimu. Formálně byla akce ukončena teprve v lednu 1954, a to s pozoruhodným odůvodněním – že pro nedostatečné politické zajištění a nesprávné provádění nesplnila svůj účel.

Ani tím to však neskončilo. Přemísťování takzvaných závadných rodin pokračovalo i v dalších letech, jen v rámci okresu a v kompetenci místních orgánů. Bez centrálního řízení, a proto i bez pořádné evidence.

Co z toho zůstalo dodnes

Zákon o půdě, tedy zákon číslo 229/1991 Sbírky, měl od roku 1991 zmírnit následky majetkových křivd z let 1948 až 1989. Právě pozemky a hospodářství rodin, o nichž je tento text, byly předmětem restitucí.

Potíž je v tom, jak se náhrady počítaly. Kompenzace za nevydané pozemky vycházely v devadesátých letech z takzvaných tabulkových cen a v drtivé většině případů neodpovídaly skutečné hodnotě majetku. Nejčastější chyba je přitom snadno pochopitelná: pozemek, který byl odňat kvůli veřejné stavbě, měl být oceněn jako pozemek stavební, a to k době odnětí. Stát jej ale často ocenil jako zemědělský. Rozdíl bývá několikanásobný.

Restituční nárok se přitom nepromlčuje a je dědičný. Pokud tedy rodina o navrácení majetku v zákonné lhůtě požádala, lze i po desítkách let prověřit, zda byla náhrada vyčíslena správně – a to i v případě, že úřad nárok eviduje jako vyčerpaný.

Proč o tom mluvíme

Sedmdesát pět let je dlouhá doba. Dost dlouhá na to, aby většina přímých pamětníků už nežila, a aby se vzpomínky přesunuly na jejich děti a vnuky. A také dost dlouhá na to, aby se z konkrétních osudů staly odstavce v učebnici.

Právě proto má smysl tyto příběhy zaznamenávat, dokud je komu vyprávět. A právě proto má smysl znovu se podívat na papíry, které kdysi někdo vyplnil rychle a bez vysvětlení. Máte v rodině příběh, který se podobá těm, o nichž jsme psali? Napište nám. Rádi vám dáme prostor – a pokud budete chtít, bezplatně prověříme, zda byl nárok vaší rodiny vyřízen správně. I po letech.