Prvního listopadu 1951 vstoupila v platnost tajná směrnice, o níž se nesmělo mluvit. Nesla úřední název „O úpravě poměrů rodinných příslušníků vesnických boháčů“ a v praxi znamenala, že selská rodina mohla během tří dnů ztratit statek, domov i právo vrátit se do rodné vesnice. Letos je to od jejího zahájení sedmdesát pět let. Připomínáme si ji proto, že majetek těchto rodin se po roce 1989 vracel – a náhrady za něj byly v mnoha případech vyčísleny chybně.
Směrnice, kterou podepsali tři ministři
Dokument připravili v říjnu 1951 ministři spravedlnosti, vnitra a národní bezpečnosti. Do dějin vešel jako Směrnice číslo 27 s platností od 1. listopadu 1951. Akci schválilo vedení Komunistické strany Československa na poradě v Lánech a u její přípravy byli přítomni sovětští poradci.
Historik Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů k tomu poznamenává, že akce byla nezákonná už v roce 1951 – tedy podle práva, které tehdy platilo. Nešlo o exces místních úředníků. Šlo o postup nařízený z nejvyšších míst.
Tři dny na to, sbalit celý život
Mechanismus byl přesně popsaný. Jakmile byl hospodář odsouzen, jeho rodině bylo úředně určeno nové pracovní místo a nové místo pobytu – mimo obec, kde dosud žila. V praxi to znamenalo vystěhování, pokud možno do vzdáleného kraje. Za rodinné příslušníky se přitom počítali všichni, kdo s odsouzeným žili ve společné domácnosti v době, kdy bylo zahájeno trestní stíhání. Tedy i staré babičky a malé děti.
Vystěhování proběhlo zpravidla do tří dnů po vynesení rozsudku. Organizoval ho okresní národní výbor pod dohledem Státní bezpečnosti – a na náklady vystěhovaných. Z propadlého majetku směli dostat jen to nejnutnější: osobní šatstvo, prádlo, zásoby potravin na několik dní, stůl, židle, postele a skříň.
Na druhou polovinu usedlosti, kterou obvykle vlastnila manželka nebo děti, byla uvalena národní správa a byla bez náhrady převedena do užívání jednotného zemědělského družstva nebo státního statku. Rodiny pak žily na předem vytipovaných státních statcích, často v nevhodných bytových prostorách, pod dohledem a se zákazem vzdálit se z určeného místa. Ani na pohřby do rodné obce.
Jak taková věc vypadala v čase, ukazuje případ rodiny Košťálových z Oleška, který zaznamenal Miloslav Růžička. Dvacátého sedmého října 1952 dostaly tři dcery okamžitou výpověď z práce – v cukrovaru, ve šlechtitelské stanici a v mlékárně. Dvacátého osmého října obdržela matka přípis okresního národního výboru o zákazu pobytu v obci i v celém okrese. Dvacátého devátého října ráno přijelo nákladní auto a odvezlo je na Moravu. Nikdo z nich neměl nárok na potravinové lístky.
Paragraf, kterým se dalo obhájit cokoli
Právním nástrojem byl nejčastěji paragraf 85 tehdejšího trestního zákona, tedy zákona číslo 86/1950 Sbírky – sabotáž. Sazba začínala na pěti až deseti letech. V kvalifikovaných případech šla na deset až dvacet pět let. V nejtěžších případech zákon umožňoval odsoudit na doživotí, nebo k smrti.
Skutkovou podstatou přitom bývalo nesplnění povinných dodávek – obilí, mléka, masa, sena. Dodávky se ovšem každý rok zvyšovaly a přesahovaly možnosti hospodářství. Splnit je šlo často jen na úkor vlastní spotřeby nebo výkrmu zvířat. Nesplnění tak nebylo důkazem sabotáže. Bylo důsledkem systému, který ji předem naplánoval.
Seznamy, které psali sousedé
Od konce roku 1952 se povinně sestavovaly takzvané kulacké seznamy. Vypracovávaly je okresní národní výbory na návrh rad místních národních výborů. To znamená, že o tom, kdo bude označen za vesnického boháče, rozhodovali lidé z téže obce.
Výsledek odpovídal místním vztahům a osobní zaujatosti. Některé místní výbory zařadily na seznam i střední rolníky. Jiné naopak vyhlásily, že žádné vesnické boháče nemají. Jak volný byl výklad, dokládá dobový dokument z roku 1952 přímo:
„Pro určení vesnického boháče není rozhodující výměra půdy. Žádná taková hranice nemůže být směrodatná.“ (dobový úřední dokument, 1952)
Že seznamy nebyly jen evidencí, ale předem oznámeným rozsudkem, ukazuje přísně tajný dopis okresního národního výboru v Prostějově předsedům místních národních výborů z téhož roku:
„Tito zemědělci pravděpodobně předepsané dodávky neplní, budou likvidováni a vystěhováni z okresu.“ (ONV Prostějov, 1952)
Děti, které nesměly studovat
Represe nekončila u hospodáře. Jedenáctého června 1952 vznikl na ministerstvu zemědělství návrh zásad k provedení očisty zemědělských škol od dětí vesnických boháčů. Osmnáctého června jej schválil politický sekretariát ústředního výboru komunistické strany.
Prověrky byly naplánovány na letní prázdniny – podle dokumentu proto, aby nebylo narušeno vyučování a aby se zamezilo zbytečnému rozruchu mezi žáky. K lednu 1953 bylo ze studia vyloučeno přibližně pět set žáků středních zemědělských škol. Měli být umístěni jako manuálně pracující na státní statky v Olomouckém a Ostravském kraji, aby byli, jak stojí v dokumentu, vytrženi z vlivu svých rodičů. Souběžně proběhla obdobná očista na vysokých zemědělských školách v Praze, Brně a na Slovensku.
Právě tyto děti jsou dnešní sedmdesátníci a osmdesátníci. Mnozí z nich se s tématem restitucí potkali až v devadesátých letech – a někteří teprve teď, prostřednictvím svých dětí a vnuků.
Pokračování najdete ve druhém díle: Co zůstalo po akci „K“.
