Rádi bychom poděkovali panu Mazourovi, který se na nás obrátil a sdílel s námi svědectví doby i příběh své rodiny. Velmi si vážíme důvěry, s níž nám svěřil životní osud rodiny své manželky, a po vzájemné domluvě jsme se rozhodli jej zveřejnit.
Každý takový příběh si zaslouží být vyslyšen a sdílen, i když u mnohých z nich již nelze dosáhnout nápravy ani spravedlivého vyrovnání. O to důležitější je dát jim prostor a uchovat je jako svědectví.
Na Rakovnicku stojí starobylá zemědělská usedlost, jejíž kořeny sahají do 17. a 18. století. Svědčí o tom i její číslo popisné 2, jedno z prvních v obci. Po generace zde žila jedna rodina, která usedlost budovala, rozšiřovala a udržovala. Prarodiče i rodiče obdělávali pole, chovali dobytek a starali se o každý kout domova. Usedlost nebyla jen majetkem, byla jejich domovem, prací, jistotou i součástí identity.
Poslední hospodář, otec tří dcer (ročníky 1939, 1940 a 1949), vlastnil 15/24 podílu. Jeho tři sestry vlastnily každá 3/24 podílu. Rodina žila běžným venkovským životem, starala se o půdu, zvířata a budovala to, co převzala po předcích.
Pak přišel rok 1948.
Otec byl označen za „kulaka“, nálepku, která v tehdejším režimu znamenala společenské vyobcování i ekonomickou likvidaci. Veškerý nemovitý majetek, živý i mrtvý inventář, byl rozhodnutím národního výboru předán státu do bezplatného užívání. Rodina přišla prakticky o všechno, co generace před ní vybudovaly.
Tím však příběh nekončil.
Nejtíživější důsledky nesly jeho dcery. Jako „děti kulaka“ měly dveře ke vzdělání prakticky zavřené, na vysněné školy se nedostaly. Možnosti zaměstnání byly omezené, často jen v zemědělství nebo manuálních profesích. Nálepka původu se s nimi táhla roky a nesly odpovědnost za něco, co samy nezavinily.
Po smrti otce zdědily každá 5/24 podílu na usedlosti. Majetek sice formálně existoval, ale fakticky byl stále pod kontrolou státu. Rodinný dům chátral, hospodářské budovy sloužily jiným účelům a půda byla obhospodařována bez jejich vlivu.
Teprve po roce 1989 přišla naděje.
V restitucích jim byly nemovitosti vráceny. Po desetiletích bezpráví se zdálo, že se kruh uzavírá a alespoň část křivd bude napravena. Jenže ani tentokrát nebyla spravedlnost úplná.
Náhrada za zabavený živý a mrtvý inventář měla být vyplacena prostřednictvím určených firem, ty však později zanikly. Pohledávky zůstaly, přibližně 500 000 Kč u jedné společnosti a 400 000 Kč u druhé. Papírově existoval nárok, fakticky však peníze nikdy nepřišly.
Restituce tak sice vrátily nemovitost, ale nevrátily vše, co bylo ztraceno. A už vůbec ne promarněné příležitosti, vzdělání ani roky života poznamenané stigmatem.
Další kapitola rodinného příběhu
V posledních letech se rodina dostala do dalšího vleklého sporu týkajícího se spoluvlastnických podílů. Do vlastnické struktury usedlosti vstoupila společnost Rode servis, což vyvolalo soudní řízení o zrušení spoluvlastnictví, spor o cenu podílů i následné exekuce.
Tři sestry, dnes ve věku 87, 86 a 77 let, se znovu ocitly v situaci, kdy čelí složitému právnímu procesu, jehož výsledkem je ztráta kontroly nad rodinným majetkem.
Jejich příběh ukazuje, že některé restituční křivdy se táhnou i desítky let po změně režimu. Přechod k právnímu státu sice přinesl nové zákony, ale ne vždy i skutečné vyrovnání s minulostí.
Usedlost přežila staletí a režimy se změnily. Otázkou zůstává, zda se někdy skutečně naplní smysl slova „spravedlnost“.
Příběh této rodiny je připomínkou toho, že některé křivdy nezmizí ani po změně režimu a že spravedlnost nemusí být samozřejmostí.
Děkujeme všem, kteří se na nás obracejí se svými zkušenostmi. I když nemůžeme vždy pomoci, snažíme se alespoň nabídnout prostor pro jejich příběhy. Věříme, že vyslyšený lidský osud má svou hodnotu – i tehdy, když už právo nedokáže vrátit to, co bylo ztraceno.
