Ne každý příběh má šťastný konec. Ne každý boj končí vítězstvím. A ne každou křivdu se podaří napravit. To ale neznamená, že bychom o těchto příbězích neměli mluvit. Že by neměly zůstat zaznamenané. Právě ony ukazují, co se stane, když moc převáží nad spravedlností. Když systém selže v ochraně těch, kteří se mu snaží věřit. A když se stejná nespravedlnost opakuje dvakrát. Poprvé za totality, podruhé za demokracie. Toto je příběh rodiny ze Šardic.

V roce 1958 přijeli k rodičům Josefa Staňi funkcionáři místního JZD. Nepřijeli se však ptát. Přijeli oznámit rozhodnutí. Rodina patřila k vyhlášeným soukromě hospodařícím rolníkům v obci na Hodonínsku. Vzkaz byl stručný a nekompromisní: pokud nevstoupí do Jednotného zemědělského družstva, jejich majetek bude zlikvidován. Nakonec vstoupili. A přesto o všechno přišli. „Pamatuju si, že když mi rodiče vyprávěli o zabavování majetku a zvířat, běhal mi mráz po zádech. Měli slzy v očích a byla z nich cítit obrovská bolest,“ říká Josef Staňa. „Bylo to pro ně, jako by ztratili někoho ze své rodiny.”

Rok 1989 a nová naděje

Po revoluci se zdálo, že se kruh konečně uzavírá a po letech bezpráví přišla naděje. Rodičům i bratrovi byly vypočteny majetkové podíly v celkové hodnotě přes milion korun. Rodiče je následně převedli právě na Josefa. „Bylo mi třicet devět, bratrovi dvaačtyřicet. Měli jsme pocit, že můžeme začít znovu. Že se konečně budeme naplno věnovat vlastnímu hospodaření,“ pokračuje s vyprávěním pan Josef.

Naděje ale měla krátké trvání. Zatímco zpočátku zemědělské družstvo převody uznalo a oznámilo je finančnímu úřadu, ve chvíli, kdy Josef Staňa na konci roku 1992 požádal o vyplacení, se vše obrátilo. JZD náhle změnilo postoj a převody odmítlo uznat.

Třináctiletý soudní maraton

Spor se tak přesunul k soudům. A začal kolotoč rozhodnutí, který trval 13 let. Okresní soud nárok nejprve zamítl, krajský soud jeho verdikt zrušil a okresní soud následně nárok přiznal. Vypadalo to na vítězství.

Jenže družstvo se znovu odvolalo. A tentýž krajský soud tentokrát rozhodl opačně. Josefu Staňovi přiznal pouze jeho vlastní podíl ve výši 131 tisíc korun, a zároveň mu uložil povinnost zaplatit právníkovi družstva téměř 50 tisíc. Nejvyšší soud toto rozhodnutí potvrdil. „Těch třináct let bylo poznamenaných nepředstavitelným psychickým náporem. Na mě i na mé rodiče,“ přiznává Josef. 

Zatímco se soudy zabývaly papíry a paragrafy, skutečný majetek se ztrácel rodině pana Stani před očima. Od roku 1993 ho funkcionáři postupně převáděli na své vlastní firmy. A pak přišel moment, který bral dech. V srpnu 1993 vyšel v okresních novinách Slovácko článek, v němž tehdejší předseda JZD veřejně přiznal, že převody dělají záměrně proto, aby oprávněným osobám znemožnili dostat se ke svému majetku.

Černé na bílém

„Poklidné hladiny dění v Šardicích nedávno rozvířila skutečnost, že majetek potřebný pro chod zdejšího transformovaného družstva – mimochodem jednoho z mála prosperujících, přešel 28. června do rukou spol. s r.o. Klas. Jejími podílníky je šest členů vedení družstva, z nichž tři jsou zároveň členy jeho představenstva,” píše se v úvodu článku s výstižným titulkem: O nás bez nás. 

Jinými slovy, vedení družstva převedlo majetek na vlastní firmu. V létě mělo totiž vejít v platnost doplnění zákona o půdě, které v případě neuspokojení oprávněných osob při majetkovém vypořádání umožňuje vyhlásit družstvu vnitřní dražby. Aby tomu zabránili, založili Klas.

„Takto se nám podaří majetek nutný pro chod družstva zachránit a tím pádem zajistit pracovní příležitosti pro místní občany i rovnoměrné uspokojení všech oprávněných osob,” vysvětluje tehdejší předseda.

Jak se ale převod majetku odehrál? Článek pokračuje: „Argumentem tedy zůstává záchrana družstva pro družstevníky. O převodu majetku družstva na společnost Klas však rozhodovalo výhradně představenstvo družstva, aniž by o celé věci byli informováni jeho jednotliví členové.“

Celá situace se dostala opět k soudu, kde redaktor novin potvrdil pravdivost článku. Ani funkcionář jeho obsah nerozporoval. Znamená to, že se vedení družstva veřejně přiznalo k tomu, že majetek oprávněných osob vědomě převedli na vlastní společnost, aby jim zabránili dostat se k němu – bez jakýchkoliv následků.

Cena za vytrvalost 

Josef Staňa mezitím objížděl desítky úřadů. Psaním se obracel na prezidenty Václava Havla i Miloše Zemana, na mezinárodní organizace a na instituce, od kterých čekal pomoc. Výdaje za právníky mezitím přesáhly statisíce.

„Psychicky jsem byl na pokraji vyčerpání. Nasazení antidepresiv mělo zabránit mému zhroucení.“ Do toho přišla péče o oba imobilní rodiče. „Náročnost péče byla nepředstavitelná. Velké poděkování patří mé manželce za její pomoc a podporu,“ říká Josef Staňa. Otec zemřel ve věku 90 let, matka v 91.

Dlouhá léta sporů, nejistoty a marného boje si vybrala svou daň. Josef Staňa byl citově i fyzicky na pokraji sil. Na Štědrý den roku 2019 ho při vzpomínce na rodiče postihla srdeční příhoda, arytmie. Byl hospitalizován na jednotce intenzivní péče v nemocnici v Kyjově a dodnes musí pravidelně podstupovat kontrolní vyšetření. Rány ale pokračovaly. V dubnu 2021 zemřel na těžkou nemoc jeho bratr. Pohřeb se konal přesně v den jeho sedmdesátých narozenin. Z celé přímé rodinné generace tak zůstal Josef Staňa sám.

„Snažím se dostát slibu, který jsem dal rodičům a udělat všechno pro to, aby se napravilo bezpráví, které jim minulý režim způsobil. A dodnes nechápu, proč se tyto křivdy nepodařilo skutečně odčinit ani po nástupu demokracie.“

Zemědělské družstvo Šardice zaniklo v září 2013. Josef Staňa nikdy neobdržel svůj vlastní majetkový podíl, který mu přiznal soud. Na majetku jeho rodičů dnes podnikají bývalí funkcionáři zprivatizovaného družstva.

Rodiče Josefa Staňi přišli o svůj majetek poprvé během kolektivizace. Podruhé o něj rodina přišla po roce 1989, tedy ve chvíli, kdy měl demokratický stát křivdy napravovat, ale nedokázal zajistit, aby bylo spravedlnosti skutečně učiněno zadost. Ne proto, že by pravda nebyla na jejich straně. Ale proto, že systém selhal.

Kolik podobných příběhů rodin zůstalo a zůstává skryto v archivech, v soudních spisech a v tichu těch, kteří už nemají sílu se bránit? A kolikrát se ještě stane, aby pravda sama o sobě nestačila ke spravedlnosti?