Desítky let staré křivdy, zapomenuté případy i nevědomost, že vůbec existuje restituční nárok. Právní konzultant Jan Studený pomáhá lidem rozplétat spletité osudy majetků, které vzala minulost. V rozhovoru vysvětluje, proč restituce zdaleka nejsou uzavřená kapitola, co všechno dokáže odhalit jediný restituční spis a proč má i po letech smysl hledat spravedlnost.  

Jak vlastně vypadá vaše práce a co všechno obnáší být právním konzultantem v oblasti restitucí?
Odpověď by mi zabrala dlouho, ale ve zkratce můžu říct, že pomáháme lidem zorientovat se v tom, co se stalo s jejich rodinným majetkem za minulého režimu, a prověřujeme, zda stát postupoval správně v rámci vyrovnání za křivdy z minulosti. . V praxi to znamená nahlížení do archivů, restitučních spisů, přípravy právních podkladů a analýz, ale taky hodně komunikace s úřady, znalci, advokáty i samotnými restituenty nebo jejich potomky.

To zní jako hodně specifická oblast. Co vás k ní přivedlo?
Začal jsem během studií jako právní asistent. Pomáhal jsem s dohledáváním dokumentů a rešeršemi. No a postupně mě to vtáhlo. Po dokončení práv jsem u restitucí zůstal. Jednak kvůli lidem, se kterými pracuji, protože máme opravdu skvělý tým. Ale taky kvůli tomu, že každý případ má lidský rozměr. Není to jen právní problém, je to příběh. A často velmi osobní, někdy smutný a někdy až neuvěřitelný.

Vzpomenete si na nějaký takový?
Příběhů je hodně. Ale vzpomenu si na jeden, kdy za námi přišel pán, který prošel vyvlastněním ještě za minulého režimu. Po revoluci podal žádost o navrácení komunistickým režimem vyvlastněných pozemků, ale po několikaletém restitučním řízení už ztratil víru, že by se spravedlnosti dočkal. Všechno mu připadalo jako marný boj. Nakonec svůj nárok daroval synovi a ten měl chuť to dotáhnout. A povedlo se. Nešlo sice pozemky vrátit, protože už byly zastavěné, ale dosáhli jsme spravedlivého ocenění. Ten pocit, že se to povedlo, byl silný pro nás i pro tu rodinu.

Mám pocit, že podobných příběhů končí neúspěšně mnohem víc. Proč jsou vlastně tyhle případy tak složité?
To máte pravdu. Proces je velmi složitý a není výjimečné, že se restituce táhnou desítky let, většinou i napříč generacemi. Na první pohled to často vypadá, že je všechno uzavřené. Rodina podala žádost, stát majetek nevydal a místo něj nabídl symbolickou náhradu, kterou restituenti přijali. Jenžei tyto případy můžeme prověřit a zkontrolovat, zda náhrada byla odpovídající a spravedlivá. . Například pokud byl pozemek vyvlastněn kvůli veřejné stavbě, měl by být oceněn jako pozemek stavební k době odnětí. To ale stát dost často nezohledňoval, a tak restituenti dostali jako náhradu několikanásobně nižší částky.A lidé o tom často nemají ani tušení, dokud to někdo opravdu detailně neprověří.

Jak je možné, že si toho lidé nevšimli dříve?
Nejčastěji kvůli nevědomosti a přílišné důvěře lidí ve správném ocenění restitučních nároků ze strany státu. Mnozí ani netušili, že by o navrácení pozemků mohli žádat, nebo že by mohla být v ocenění chyba. V 90. letech se informace šířily pomalu a o restitucích se tolik nemluvilo. Často také jednali bez právní pomoci,  a to je pak recept na chyby. Navíc když řízení trvá roky, někdy i desítky let, není divu, že spousta lidí ten boj vzdala.

Rozumím. A kdo se na vás v takových případech nejčastěji obrací dnes?
V poslední době často mladší lidé, děti nebo vnuci těch, kteří o restituce žádali v 90. letech. Chtějí vědět, co se tehdy vlastně stalo, jak to dopadlo, jestli se na něco nezapomnělo. Jindy jde o lidi, kteří tehdy žádali sami, ale proces byl složitý nebo nedokončený. Každý případ je trochu jiný. Někdy jen ověřujeme, že všechno proběhlo správně, jindy zjišťujeme, že úřady nepostupovaly tak, jak měly.

Jak takové prověřování vypadá a co všechno musíte zjistit?
Základem je prověřit celý průběh řízení, od žádosti o navrácení pozemků až po finální rozhodnutí. Hledáme, jestli bylo všechno v souladu se zákonem. Když se ozve dědic, řešíme i vypořádání majetku po předcích.,. Všechno ale dokážeme zařídit, takže to pro klienta není zatěžující.

V souvislosti s restitucemi se často mluví o takzvané restituční tečce – tedy o definitivním uzavření majetkových nároků. Má dnes ještě smysl se k těmto případům vracet?
Rozhodně. Doporučuji si nárok nechat prověřit, protože u každého případu je bohužel možnost, že stát pochybil. Restituce nejsou uzavřená kapitola. Pro spoustu lidí jsou to stále živé věci, které se jich dotýkají dodnes. A pokud tu možnost ještě mají, má smysl ji využít. Nejde jen o majetek, často je to i o pocitu zadostiučinění, který může mít velkou hodnotu.

Pokud jde o restituční tečku, ta určitě jednou přijde – otázkou je, kdy přesně to bude. Politicky je to citlivé téma, takže se to nestane ze dne na den. Ale ten čas se krátí. Nejen kvůli vyvíjející se debatě o změně legislativy, ale i kvůli tomu, jak se vyvíjí rozhodovací praxe soudů nebo jak ubývá náhradních pozemků. Takže pokud někdo váhá, jestli ještě něco řešit, právě teď je ta pravá chvíle.

Co by měl tedy člověk udělat, pokud má pocit, že by se ho restituce mohly týkat?
Stačí nám dát vědět. Není nutné mít hned všechny dokumenty. Pokud má někdo alespoň povědomí, že se v rodině restituce řešily, můžeme to zjistit. Potřebujeme k tomu jen plnou moc. Prověření je bezúplatné a restituenti se zároveň k ničemu nezavazují. Až podle výsledků prověření navrhujeme případné další možnosti řešení.